Za obojkem stojí Tiffany.

Je to naše zlatá retrieverka.

Roky jsem vedl firmu, k tomu doma dvě děti. Většinu dne někdo něco potřebuje a hlava běží dál i dlouho po tom, co zavřu notebook. Procházka s Tiffany byla po celou dobu můj lék. Telefon v kapse, tempo podle ní. Jde napřed a občas se otočí, jestli jdu taky. Je to naše hodina, moje a její.

Pak byla jednoho dne zvláštní. Pomalejší, tišší, jako by si dávala den volna.

K veterináři jsme šli spíš pro klid v duši. Za pár hodin ji operoval — musel jí vyjmout dělohu. Byla v ohrožení života.

Všimli jsme si toho jen tak tak. Rozdíl mezi „dneska je nějaká tichá“ a „jedeme hned“ držel jediný můj dojem. Věřím, že kdyby tehdy měla na krku něco, co počítá, kolik měla pohybu a jak spala, byli jsme tam o den dřív.

Po patnácti letech jsem vedení firmy předal kolegovi. Najednou byl čas se zastavit a rozmyslet, co dál. Vyšlo mi z toho jedno pravidlo: cokoli začnu, musí dávat smysl přímo v tom, co prodávám. Pomoct má každá jedna objednávka, sama o sobě.

U obojku to umím říct konkrétně. Pes dostane víc prostoru, protože jeho člověk ho klidněji pustí z vodítka. Ten člověk ví, jak se pes vyspal a kolik měl dneska pohybu. A veterinář k větě „byla nějaká zvláštní“ dostane i čísla.

Doma jí říkáme Tifi. Po ní se jmenuje Tifik.

Tiffany je dnes v pořádku a chodíme na stejné procházky jako dřív. První obojek, který složíme, bude její.